STŘÍPKY Z ALJAŠKY…

Je pět hodin ráno… tedy v Anchorage. To je největší město Aljašky. V Praze je právě slunečné odpoledne a to je ten důvod, proč tu sedím a v tuhle strašlivou, nekřesťanskou hodinu piji kafe a jím donut. Mám totiž o deset hodin posunutý čas. Zapomněla jsem zmínit, že tu takhle sedím už od tří hodin v noci…

A JAK JSEM SE VLASTNĚ OCITLA UPROSTŘED ALJAŠKY, NA DRUHÉM KONCI SVĚTA?

Před devíti měsíci, když můj mladší syn David čekal v Praze na letadlo, které ho mělo odnést za oceán, v jednu chvíli nastalo loučení. Bylo to hezké, protože jeho sen se splnil. Zároveň to bylo moc smutné. Věděla jsem, že znovu ho uvidím až za čtyři měsíce – o Vánocích.

V té době jsem psala svoji první knihu. Mami, povídá mi, rychle ji dokonči, pusť se pořádně do toho svého online podnikání a na jaře za mnou přiletíš. Celé ty měsíce, kdykoliv se mi stýskalo a nebo kdykoliv jsem měla chuť vše, do čeho jsem se pustila, vzdát, jsem na tuhle jeho větu myslela…

A dnes, o devět měsíců později, jsem tady. Piji svou první ranní kávu a pozoruji své první aljašské svítání, dá-li se to tak říct. V tuto dobu je zde zhruba dvacet hodin denního světla a tma vlastně ani není tma.

Dům, který bude následující tři týdny naším domovem, je tichý, jen občas se ozývají zvláštní, pro mne neznámé zvuky. Pořád tak trochu nevěřím tomu, že tady fakt jsem. Ale jsem 🙂 . Když jsem před více než 24 hodinami nasedala v Praze do letadla směr Frankfurt nad Mohanem, musela jsem přemáhat paniku. Nikdy předtím jsem nebyla v USA, nikdy jsem neletěla takhle daleko a taky jsem nikdy necestovala sama.

Když jsem, pevně upoutaná do sedačky, pozorovala, jak se letadlo odlepilo od země a stoupá až do oblak, pomyslela jsem si… panebože, asi jsem se zbláznila… hlavou se mi honilo tisíc věcí, které se během té dlouhatánské cesty mohou stát. Pak jsem silou vůle paniku zkrotila a rozhodla se prostě jen zhluboka a pomalu dýchat. Odsud už stejně nevystoupíš, řekla jsem si v duchu.

Nakonec se nestalo a nepokazilo vůbec nic. Celá ta cesta byla až směšně jednoduchá… ukázalo se, že Vesmír mi ji odsouhlasil.  Vlastně se to ukázalo už v Praze na letišti. Měla jsem trochu obavy, jak zvládnu přestup ve Franfurtu. Vyzvednout kufr, zjistit, z jakého terminálu letím do USA, pak ten terminál najít…

Slečna za přepážkou  nejspíš mávla kouzelnou hůlkou a oznámila mi, že Condor je partnerská firma Lufthansy nebo tak něco. Odbavila mi tedy zavazadlo až do Anchorage. Ve Frankfurtu prostě jen zůstanu v transitním prostoru a jediné, co musím udělat, je zjistit, jaký gate bude otevřen pro let na Aljašku. Dokonce mi to oznámila s úsměvem… v hlavě se mi vynoří jeden citát.

„MYSL ŘÍKÁ – UKLIDNÍM SE, AŽ VŠECHNO DOBŘE DOPADNE. DUŠE ŘÍKÁ – UKLIDNI SE A VŠECHNO DOBŘE DOPADNE.“

Ve Frankfurtu jsem strávila příjemné dvě hodinky v kavárně. Koupila jsem si latté a usadila se u velkého okna s výhledem na letištní plochu. Zula jsem si boty a dala si nohy nahoru, na protější židli. Pozorovala jsem hemžení v prostoru pode mnou a prostě jsem jen tak byla.

Kdybych tušila, že to bude tahle snadné, vynechala bych ten úklid bytu až do jedné hodiny v noci a místo toho bych se před odletem pořádně vyspala… pomyslela jsem si při pohledu na modré nebe a nablýskaná letadla. No nic, díky tomu úklidu jsem nepropadla cestovní hysterii a alespoň se vrátím do uklizeného 🙂 .

Když jsem pak o pár hodin později, během deset hodin dlouhého a naprosto pohodového letu, v jednu chvíli spatřila jedenáct kilometrů pod námi zářící, v ledu uvězněné Grónsko, zaplavila mne totální euforie. Vždyť člověk vlastně může dokázat cokoliv, když to nevzdá, napadne mne. Záleží opravdu jen a jen na mně, co se rozhodnu se svým životem udělat…

„NEZÁLEŽÍ NA TOM, CO SE NÁM V ŽIVOTĚ STANE. ZÁLEŽÍ NA TOM, CO S TÍM PAK UDĚLÁME.“

Sama se můžu rozhodnout, s kým budu žít a kde. Čím se budu živit, co budu dělat ve svém volném čase. S jakými lidmi se budu přátelit, kým a čím se v životě obklopím. Můžu prostě být sama sebou a nezáleží na tom, co si o tom myslí ostatní… je to můj příběh, moje cesta životem a jenom já po ní budu kráčet. Můžu mít své vlastní sny a nemusím nikomu dovolit, aby mi říkal, jestli jsou reálné nebo ne… celých posledních devět měsíců jsem opravdu věřila tomu, že se na Aljašku podívám.

Dřív jsem mívala pocit, že nemám nad svým životem absolutně žádnou kontrolu. Že si prostě plyne bez ohledu na má přání a potřeby. Také jsem si myslela, že to přece nejde jen tak změnit, že to není tak jednoduché, že tohle a tamto si přece nemůžu dovolit…. zkrátka, běžela léta a já je nechala utíkat spoutaná představami o tom, jak by se měl život správně žít. A teď jsem urazila úplně sama tuhle dlouhou cestu…

„ŽIVOT JE JAKO PRÁZDNÁ SKLENICE. ZÁLEŽÍ JEN NA TOBĚ, ČÍM JI NAPLNÍŠ. NAKONEC SI JI STEJNĚ VYPIJEŠ SÁM…“

Než jsem se na ni ale mohla vydat, musela jsem ve svém životě udělat hodně změn. Před rokem jsem jich za sebou měla už docela dost, ale pořád jsem někde uvnitř cítila, že to stále ještě není úplně ono, to pravé ořechové, jak se vždycky říkalo u nás doma.

A tak jsem si v jeden moment prostě řekla… vždyť čeho se to pořád bojím? Najednou mi připadalo, že nemám co ztratit, doteď jsem toho ztratila už dost, ale potom jsem toho docela dost zase získala. A tak jsem odešla ze zaměstnání, které mne ani trochu nenaplňovalo. Rozhodla jsem se pustit do vlastního podnikání. Jasně, netuším, jestli to klapne, takhle mám každý měsíc to své jisté… vím, že z něčeho člověk žít musí. Tak budu prostě zase dělat chůvu, protože starat se o děti mne moc bavilo a dělala jsem to s láskou… a to mi najednou připadalo důležitější než cokoliv jiného. Dělat věci ve svém životě s láskou.

„JEDINÁ JISTOTA NA TÉHLE PLANETĚ JE TA, ŽE ŽÁDNÉ JISTOTY NEEXISTUJÍ…“

Tahle myšlenka samozřejmě nepochází z mojí hlavy, ale zato je přímo mnou ověřená a odžitá. Takže jsem se rozhodla odstěhovat z Prahy a žít na vesnici. Zjistila jsem, že mi hektické město plné lidí nedělá dobře. Potřebuji být v kontaktu s přírodou. A také nerada žiji sama… zvládám to, ale netěší mne to. A tak proč bych nemohla nechat vstoupit do svého života další lásku? Možná to neklapne, ale to přece dopředu člověk nikdy neví 🙂 . A tak místo toho, abych se bála, že něco nevyjde, můžu si přeci ze srdce přát, aby to vyšlo, ne?

Všechna tahle moudra a mnohá další se mi během toho dlouhatánského letu honila hlavou… deset hodin je vážně hodně a já nedokázala spát ani číst. Na to jsem se cítila moc zvláštně slavnostně. A tak teď sedím v kuchyni dřevěného domku na Aljašce a oknem pozoruji svítání… a protože jsem spisovatelka, nedá mi to a beru si sešit a propisku – mé dva stálé společníky, které pořád nosím při sobě. Co kdyby náhodou… připadá mi škoda se o ta moudra s vámi nepodělit 🙂 . A stejně nemůžu spát…

Společnost mi dělá místní kocour, který je mimochodem opravdu obrovský. Před sebou mám světle modrý hrnek s motýlem a také s kávou ( Cože, hrnek s motýlem? To je znamení, pomyslela jsem si ihned, když jsem otevřela kuchyňskou skříňku… motýl je můj oblíbený symbol – znamená transformaci 🙂 ).

Přemýšlím o tom, jak jsem dříve stále dokola řešila minulost, která už stejně nejde změnit. Můžu se z ní jen poučit – co chci a také co už dál nechci.Také jsem často řešila budoucnost… co budu dělat, když se něco stane. Nebo co budu dělat, když se něco nestane. Poslední dobou jsem se naučila žít tady a teď. Prožívat každý přítomný okamžik. Ať je dobrý nebo špatný. Dobrých si vážím, protože nic netrvá věčně. A z těch špatných se nehroutím, protože… nic netrvá věčně.

Tohle bylo první, co jsem uviděla z Aljašky. Tady mi to „bytí“ půjde dobře, pomyslím si. A také si pomyslím, že není potřeba se bát cest do neznáma…

„TAJEMSTVÍ ŽIVOTA SPOČÍVÁ V TOM, ŽE NEBUDEŠ TRUCHLIT PRO MINULOST A NEBUDEŠ SE OBÁVAT BUDOUCNOSTI, POUZE BUDEŠ ŽÍT PLNĚ A MOUDŘE PŘÍTOMNÝM OKAMŽIKEM.“

BUDDHA

S láskou

Jarka

PS:  Zajímá vás, jak jsem na všechna ta moudra přišla? 🙂 Prostě jsem jednoho dne stiskla tlačítko RESTART  a můj život se v tu chvíli obrátil vzhůru nohama 🙂

KNÍŽKU MŮŽEŠ ZÍSKAT ZDE… STAČÍ KLIKNOUT 🙂