SBOHEM, MOJE SPOLEČNICE DEPRESE…

Dnes ráno jsem to pochopila. Přišlo to úplně náhle, bez předchozího přemýšlení… to poznání se najednou objevilo v mé hlavě a já se chci s vámi o něj podělit. DEPRESE… věrná společnice řady z nás. Ano, říkám nás, protože hodně let, až do nedávna, byla i mou společnicí.

A CO JSEM TO VLASTNĚ POCHOPILA?

Možná jste už zaslechli jméno Jeff Foster. Google vám oznámí, že je to duchovní učitel, autor řady knih. Studoval astrofyziku na univerzitě v Cambridge a sám se řadu let potýkal s depresemi. Zhruba před dvěma lety, když jsem se rozhodla něco udělat se svým tehdejším životem, narazila jsem na jednu z jeho zajímavých myšlenek.

Úplně jiný pohled na to, co je deprese. Pokud vás to zajímá, můžete se s jeho myšlenkami seznámit do hloubky. Co mne na tom zaujalo… lidé říkají – jsem v depresi. DEPRESSED – v angličtině. Jeff se zamýšlí nad tím, že když  toto slovo vyslovíme, zní vlastně stejně jako DEEP REST. Tohle se mnou okamžitě rezonovalo… 🙂 .

CO KDYŽ DEPRESE NENÍ NEMOC…CO KDYŽ JSTE JEN NAPROSTO VYČERPANÍ SVÝM VLASTNÍM ŽIVOTNÍM PŘÍBĚHEM? MOŽNÁ JEN POTŘEBUJETE OPRAVDU „HLUBOKÝ ODPOČINEK“… ??? 

No a mně to dnes ráno prostě došlo. Celý tenhle koncept DEEP REST. Ve skutečnosti už tak úplně ráno nebylo. V tu chvíli ručičky ukazovaly přesně 11.30 . Ověřila jsem si to pohledem na hodiny.

Stojím v kuchyni u otevřeného okna, na sobě mám svůj oblíbený růžový župan. V rukách svírám hrnek s horkou kávou, dýchám chladný, ale svěží vzduch a pozoruji – tak jako každé ráno – okolí. Cestu, koleje, holé stromy bez listí a také úplně šedivé nebe.

Dneska neslyším žádné ptáčky, pomyslím si. Už jich tu nejspíš moc nezůstalo. A stromy už jsou téměř holé. Na zemi leží hromady mokrého, hnědo-žlutého listí. Podzim už hodně pokročil… přemýšlím si dál a upiji z hrnku další doušek kávy.

UŽ MÁM PRO LETOŠEK ASI ZA SEBOU BROUZDÁNÍ V SUCHÉM, BAREVNÉM A ŠUSTÍCÍM LISTÍ, NAD HLAVOU SLUNCE A MODRÉ NEBE…

Jasně, vždyť už je skoro konec listopadu… a to, co vidím dnes, to si představím pokaždé, když se řekne „dušičkové počasí“. Ale vlastně to není tak špatné. Úplně to vybízí, aby člověk zůstal doma, pěkně v teple. A odpočíval… říkám si.

A hned vzápětí… Bože, tolik miluji tenhle můj ranní rituál s kávou, otevřeným oknem a chvilkou propojení s okolní přírodou. Teď to přijde. Mrknu na hodiny a uvidím ten čas. Je přesně 11.30. Zaplaví mne klid, mír a radost. Vlastně už je téměř poledne. No a co… já zrovna provádím svůj ranní rituál. Pro mne je teď prostě ráno 🙂 .

A V TU CHVÍLI SE MI V HLAVĚ OBJEVÍ TA MYŠLENKA… 

Tak takhle je to… DEEP REST. Přesně to teď pociťuji. HLUBOKÝ ODPOČINEK. To je to, čím poslední dobou procházím. To je ten důvod, proč na časté otázky známých „A nenudíš se doma?“ – před 5 měsíci jsem odešla ze zaměstnání – s úsměvem vždy odpovím, že vůbec ne… A když to říkám, cítím, že uvnitř se i moje srdce usmívá 🙂 . Protože to tak zkrátka je.

Před 23 lety jsem poprvé otěhotněla a od té doby byl můj život… jak to říct… představte si křečka, který stále dokola běhá uvnitř klece ve tvaru potrubí. Žene se, odnikud nikam, pořád dokola.  23 let je vážně hodně dlouhá doba a já jsem už cítila, že mi ubývají síly. 

LETOS V ČERVNU SE VE VESMÍRU VŠE PŘESKLÁDALO TAK, ŽE JSEM SI ŘEKLA… TEĎ!

Teď je přesně ta správná doba. ZASTAV SE… už se nemusíš nikam hnát. Už to není potřeba (obě moje mladší děti zrovna odmaturovaly a rozhodly se postavit na vlastní nohy 🙂 ). Řekla jsem si – a proč vlastně ne?

Hlavou mi proběhlo těch uplynulých 23 let, kdy jsem pořád běžela a běžela… no jo, vždyť já už NEMUSÍM. Ve skutečnosti mne nikdo nenutil ani předtím, běžela jsem celou tu dobu dobrovolně. Měla jsem k tomu své důvody a i přesto, že to bylo náročné, přineslo mi to spoustu nádherných okamžiků. Ničeho nelituji 🙂 .

ALE TEĎ SE PTÁM – CO DOOPRAVDY CHCEŠ, TY SAMA ZA SEBE? KDYŽ UŽ TEĎ NEMUSÍŠ…

Chci dál jít pomalu, krok za krokem a cestou se rozhlížet okolo sebe. Když bude svítit slunce, chci být venku s ním. Když bude pršet, chci stát s hrnkem horké kávy u okna, poslouchat bubnování kapek o sklo a cítit se v bezpečí. Až budu mít radost, chci se nahlas smát. Až přijde smutek, chci plakat. Nikdy už nechci potlačovat, co cítím.

Pokud budu mít hodně energie, chci se pustit do akce – jakékoliv, která mne zrovna napadne 🙂 . Pokud pocítím únavu, chci prostě jen tak být a nedělat nic. Chci se dál v životě věnovat tomu, co mi jde ze srdce a co mi dává smysl. Hodně let jsem byla zavřená v kleci a už tam nechci být. Chci být sama sebou a volná.

HODNĚ JSEM DÁVALA JINÝM. TEĎ POTŘEBUJI DÁVAT SAMA SOBĚ.

Všichni mí blízcí prosím pochopte… pořád vás miluji. Jen to teď potřebuji vyrovnat. I já mám své potřeby, touhy a sny. Chci je teď dát na první místo. To není sobectví, říká se tomu SEBELÁSKA 🙂 .Uf… takže tohle vše opravdu chci? Upřímně a vážně – ANO. Co to pro mne znamená, teď, kdy už nemusím? Je to prosté, stačí kompletně změnit svůj život 🙂 . Tak jsem to udělala.

Odešla jsem ze zaměstnání, ve kterém jsem nenalezla pro sebe žádné poslání. Ačkoliv to zní trochu neuvěřitelně, stala jsem se spisovatelkou na volné noze 🙂 . Cestovala jsem a odpočívala. Opustila jsem šedivé město a odstěhovala se na venkov. Vpustila jsem do svého srdce lásku a nemyslím na to, že může i bolet. Protože dokud trvá, tak je láska dar.

A TEĎ JE LISTOPAD…

Stojím u otevřeného okna, dýchám svěží vzduch a pozoruji přírodu ukládající se k zimnímu odpočinku. DEEP REST… V rukách mne hřeje hrnek s horkou kávou. Pomalu ji upíjím. Další ráno a další můj ranní rituál 🙂 .

SBOHEM, MOJE SPOLEČNICE DEPRESE…A DĚKUJI!

S láskou

Jarka

PS:  Také cítíte, že potřebujete jakýsi životní RESTART a hledáte inspiraci? Možná ji najdete právě v mé knize 🙂

Minulá léta jste si stěžovali, že knihy za nejlepší cenu mají ti, co nakupují na poslední chvíli… a tak  letos budou ve výhodě ti, co nakupují dárky včas 🙂 

Využijte „first minute“ vánoční poloviční cenu!