LET´S GO SOMEWHERE…

Je hluboká noc, dávno už minula půlnoční hodina…Svět venku ztichl. Sem tam pod okny projede auto, občas zaslechnu tlumené hlasy nebo zaštěkání psa.

Ležím v měkoučké posteli, okno mám otevřené, jen jsem maličko přivřela dřevěné okenice. Zvenku sem, do pokoje, proudí mírný vánek.

MALLORCA, MĚSTEČKO ANDRATX, ČERVENEC 2016

Přestože je noc a měla bych spát, jsem úplně bdělá. Cítím se klidně a přemýšlím, proč tedy vlastně nemůžu spát. Netuším a asi je to jedno…

Jsem sama, stovky kilometrů od domova a od všeho, co tak dobře znám. Místa, věci, lidi…přesto se necítím osamělá. Je léto, červenec se pomalu blíží ke konci a s ním i moje téměř měsíční cesta. Část té cesty jsem strávila v Londýně, část na ostrově Mallorca.                                                                                                                                                          

PROČ JSEM SE NA TUHLE CESTU VYDALA ?

Snažím se ve vzpomínkách vrátit do chvíle, kdy mne to poprvé napadlo… Kdy se objevila myšlenka, že nejlepší ze všeho by bylo prostě hodit všechno za hlavu. Všeho nechat a odjet někam pryč, navždy a daleko… a začít tam život úplně od znova. 

Začalo to někdy před třemi lety. Přesně si vybavuji ten okamžik. Tenkrát jsem ještě učila malé děti, pracovala jsem jako soukromá lektorka v jedné neziskové organizaci. Tenkrát jsem ještě byla vdaná a bydlela ve velikém domě. Tenkrát jsem ještě byla žena tak strašně unavená svým životem, že jsem byla již téměř na pokraji sil. Ještě ne úplně, ale jak říkám, bylo to blízko…

Jednou takhle brzy ráno přijdu do práce. Je podzim, šedivý, deštivý a nevlídný den. Usednu s hrnkem horké, nezbytné ranní  kávy, zapnu počítač a otevřu facebook. A je to tady… první, co uvidím, je tahle fotka.

LET´S GO SOMEWHERE AND NEVER COME BACK

Do očí mi okamžitě vyhrknou slzy… vší silou potlačím nutkání se rozbrečet. Cítím, že jakmile začnu, nedokážu jen tak přestat. A já se do toho, co se skrývá za těmi slzami, nechci ponořit. Jelikož jsem v potlačování svých pocitů velice dobrá, utřu si slzy, vysmrkám se a kapesník zahodím do koše. No nic, je čas se pustit do práce…

Ta fotka i nápis mi ale nešly z hlavy. Pořád jsem se k nim v myšlenkách vracela. Uvnitř mne se rozezněly nějaké hluboko uložené tóny. Rozhodla jsem se, že obrázek použiji jako mou úvodní fotku na facebooku.

Od té doby pokaždé, když jsem otevřela svůj profil, ta fotografie mne podivně uklidňovala. Ujišťovala mne, že když bude nejhůř, existuje možnost. Přece … vždycky se můžu sebrat, nechat vše plavat a jet někam daleko, předaleko!

PŘEDSTAVUJI SI TO TAKHLE…

Sednu na vlak, autobus a nebo nastoupím třeba do letadla. Pojedu a nebo poletím, to je jedno. Budu se cestou dívat okolo sebe a až přijdu na to správné místo, tak ho poznám. Prostě budu vědět, že tady to půjde. Že tady můžu začít od znova… s čistým štítem.

Samozřejmě jsem v hloubi duše věděla, že to nikdy doopravdy neudělám. Že jen tak neopustím svoje děti a taky rodiče. Že jen tak neodejdu od všech svých závazků – osobních i pracovních. Nedokážu předstírat, že nic z toho neexistuje. Také jsem v hloubi duše věděla ještě něco dalšího… že tohle by nebylo řešení. Že tohle by byl útěk.

A TAK NĚJAK VĚŘÍM, ŽE Z BOJE SE NEUTÍKÁ.

A tak nakonec přišel rok 2014 a s ním i chvíle, kdy jsem došla až na okraj. Dál už byla jen hluboká propast a tudy se pokračovat vážně nedalo. Nezbývalo než se otočit zády a hledat si jinou cestu životem. A tak jsem se otočila a prostě se ji vydala hledat. 

Uplynuly dva roky a já jsem svůj život změnila tak, abych ho prožívala podle svých představ. Aby byl fakt můj 🙂 Přestala jsem se ohlížet na to, co si myslí ostatní. Přestala jsem žádat o svolení a také o rady a názory. Nezajímají mne… rozhoduji se sama. Já přece nejlíp vím, co je pro mne dobré.

JE TO SOBECKÉ ???

Nemyslím si to :). Dávám si dobrý pozor, abych nedělala nic, co by ostatním ubližovalo. 

PROSTĚ JEN PROŽÍVÁM SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT 🙂

A letos v červenci jsem si dala dárek 🙂 . Rozhodla jsem se splnit si svůj sen. Ten o té cestě…LET´S GO SOMEWHERE. Jen jsem vynechala to NEVER COME BACK.

PROTOŽE TO UŽ NEPOTŘEBUJI 🙂 

S láskou

Jarka