DUŠIČKOVÝ PŘÍBĚH

Od doby, kdy žiji na venkově, obklopená přírodou, cítím, že mnohem více vnímám „věci, které se dějí mezi nebem a zemí“ 🙂 . Další změna je ta, že jsem přestala poslouchat rozum a naslouchám svému srdci. Jsem šťastná a život je super…

Asi už tušíte, že to má i jeden háček 🙂 . Když začnete žít takhle, není už možné nevnímat energie, které okolo nás proudí. Nejde ignorovat vlastní pocity, které máte. Nelze předstírat, že je něco jinak, než jak to doopravdy je. Prostě, jakmile se jednou „připojíte“, nejde jen tak stisknout vypínač a „odpojit se“.

Poslední dny byly tedy pro mne trochu náročné…

Sešlo se totiž více „silných“ událostí naráz.

Jednak máme podzim… a v koloběhu přírody je toto období časem sklizně, bilancování nad úrodou, loučení s radostnou, slunečnou energií léta. Příroda se chystá na zimu a odpočinek, postupně se svět ponoří do tmy a taky do ticha. My lidé upadáme často do stavu, který nazýváme podzimní melancholie. Je to naprosto přirozené, přesto to není jednoduché období.

Předposlední říjnový den se posunul čas o hodinu zpátky a zároveň ten den nastalo novoluní. Když je měsíc v novu, nevidíme z něj vůbec nic, je to, jako by ani nebyl. Nastane tma a ticho. Něco končí a zároveň něco nového začíná.

A začátek listopadu máme všichni spojený s pojmem Dušičky. U nás tento svátek slavíme druhý listopadový den. Tento den je ve znamení vzpomínek a modliteb za duše těch, kteří už s námi nejsou. V tuto noc se zapalují svíčky, aby duše našly cestu domů. Můžeme se s nimi rozloučit a pokud zůstalo něco, co je potřeba očistit, tak i to můžeme udělat. Možná nevíte, že můžeme zavolat ze tmy i své osobní „duchy“ a usmířit se a rozloučit i s nimi.

A možná to víte, ale já jsem se o tom dozvěděla teprve letos. Na první listopadový den připadá svátek starých Keltů – SAMHAIN – vlastně předchůdce Dušiček. Keltové ten den slavili konec starého a začátek nového roku. Končilo období hojnosti, tepla a světla a přicházela tma a chlad. Zároveň i Keltové věřili, že v tento den se může propojit svět mrtvých a živých.

O samhainské noci nebo v pěti dalších následujících se zapalovaly ohně a prováděl se rituál. Spalovaly se figuríny ručně vyrobené, které měly symbolizovat všechno špatné, čeho se potřebujeme zbavit. Keltové věřili, že oheň očišťuje a jeho světlo nás chrání před zlem.

Poselstvím všech těchto událostí je BILANCOVÁNÍ, LOUČENÍ, KONCE A NOVÉ ZAČÁTKY, OČIŠTĚNÍ A USMÍŘENÍ. 

A já jsem poslední týdny tato poselství velmi silně vnímala. Co se odehrávalo v mojí duši, projevilo se samozřejmě i v mém těle.  Přišla veliká únava, ztráta energie, horečky, migrény a střevní viróza. To celé opakovaně. Bylo mi jasné, že je potřeba něco vyřešit. Bylo mi i jasné, co… ačkoliv jsem si myslela, že jsem během posledních dvou let ukončila a vyčistila věci minulé, ve skutečnosti jsem to tak úplně neudělala. Ne doopravdy.

A první listopadový den otevřu internet a zjistím, že existuje svátek jménem SAMHAIN. A také ohnivý rituál, vedoucí k očištění, usmíření a rozloučení. Nevěřím na náhody a okamžitě jsem věděla, že je to přesně to pravé pro mne. Rozhodla jsem se, že takový rituál provedu v naší zahradě.

Mám opravdu skvělého kamaráda, se kterým jsme naladěni na stejnou vlnu. To ráno mi od něj přišla zpráva, že odpoledne přijede na kafe. Napsala jsem mu o rituálu a byl hned pro 🙂 . Vyrobit figuríny jsme nestíhali, ale je možné vzít papír a tužku a napsat si jednotlivé věci, které vám už v životě neslouží, které už zkrátka nechcete.

A můžete ty věci odevzdat ohni…s láskou se s nimi rozloučit a odpoutat se od nich.

Připravila jsem zahradu, shrabala listí, nachystala svíčky a pochodně a také ohniště. Kvečeru jsme zapálili svíčky a posadili jsme se k ohni. Dívali jsme se do plamenů, pili kafe a povídali a povídali. Když se setmělo, vzali jsme každý svou hromadu papírků, já ještě k tomu hromádku starých fotografií. Rozhodla jsem se, že jsou na nich lidé a věci, se kterými je čas se doopravdy rozloučit.

Zmlkli jsme a každý sám – a zároveň spolu – jsme jednotlivé papírky a fotky odevzdávali ohni a dívali se, jak se v plamenech rozpadají na popel. Byl to kouzelný okamžik. Cítila jsem mír, smíření se, odpuštění. A také vděčnost a lásku. Zároveň trochu i smutek, ale i ten je v pořádku…

Ještě ten večer jsem pocítila potřebu vzít papír a tužku. Obojí mám vždy při ruce, miluji psaní a toto nutkání mám často 🙂 , když to přijde, musím hned začít psát. Ráda píšu příběhy a tak mne tentokrát překvapilo, že vznikla tak trochu báseň 🙂 . Tady je…

POETICKÝ PŘÍBĚH JEDNÉ ŽENY

Otevřu okno a zhluboka dýchám svěží, podzimní vzduch. Cítím, že dnes prostě musím jít ven, nemohu být zavřená v tento nádherný , slunečný den. Nejsem si jistá, ačkoliv tuším, proč moje srdce tolik buší… proč se mi do očí slzy tlačí. Proč to, co mám teď, mi bohatě stačí.

Srdce jsem dokořán otevřela, žiji teď život, jaký já sama jsem vždycky mít chtěla. Když tohle uděláte, zpočátku budete tápat… lidé okolo vás nebudou chápat. Pročpak bys jistoty opustit chtěla??? Svěřit se do rukou Vesmíru celá??? Takhle to v životě nechodí… Pro tebe se to nehodí. Jsi přece zodpovědná žena. Manželka, matka, přítelkyně a taky dcera.

Jsi skála, co vždy tvrdá a silná tu stojí…

Nikdo však netuší, že v nitru se kámen na prach drolí. Ani ty sama to nevnímáš a pomaličku už umíráš. Ty přece máš být vždy oporou, poskytnout pomoc veškerou. Přece si vždycky rady víš, ty vždycky všechno vyřešíš. Přece nás teď nezradíš…

A tak, zatímco máš trápení na duši i na těle, před světem dál se tváříš vesele. Sama sebe rozdáváš a zpátky nikdy nic nežádáš. Pro ostatní jsi majákem v bouři, tvé světýlko však už sotva hoří. Pak se jednoho rána probudíš a do zrcadla se zahledíš. Vidíš, že v té tváři vrásky přibývají. Vlasy na hlavě šedivějí… v očích už neplane svit a tvé srdce dávno ztratilo cit.

Tak přesně tohle se mi stalo…

A moje srdce se rozplakalo. Ta žena v zrcadle – to jsem já? Stojím, dívám se na ni a své duše se ptám… tak tohle je to, cos vždycky chtěla? Pro tohle ses kdysi do světa rozletěla? A v tu chvíli si říkám DOST… vždyť je to celé pitomost! Kdo řekl, že takhle musím žít? Kdo řekl, že touhle cestou mám jít?

Slzy mi tečou a srdce buší. Já přece za sebe bojovat musím! Otočím se a odcházím. Ze začátku se potácím… netuším, jestli sil dost mám. Já se však bez boje nevzdávám! A tak jdu pomalu, krok za krokem. Místo rozumu poslouchám své srdce. Na pomoc přišla i intuice.

  Kráčím neznámými cestami…

a sil stále víc a víc mám. Podporu z Vesmíru dostávám. Cítím, že jako poupě rozkvétám. Každý den mám raději sama sebe. Nad hlavou nekonečné nebe, život uprostřed přírody… jen malý kousek od vody. Řeka odnáší minulost a bolest pryč. Já toužím běžet budoucnosti vstříc! Naučila jsem se jen tak být. Vím, že je vždycky možné snít.

NECHCI BÝT SKÁLA, JÁ CHCI BÝT ŽENA! SE VŠÍM, ČÍM JSEM MATKOU ZEMÍ OBDAŘENA…

S láskou

Jarka

PS: Takovéto očistné rituály s ohněm můžete dělat i při jiných příležitostech, kdy cosi končí a něco nového začíná – třeba v noci, kdy je úplněk nebo novoluní, novoroční noc, letní nebo zimní slunovrat…příležitostí je spousta a vřele doporučuji 🙂

A POKUD SE POTŘEBUJEŠ POHNOUT, UDĚLAT ŽIVOTNÍ ZMĚNU, CHCEŠ MÍT VÍCE ŽIVOTNÍ ENERGIE A RADOSTI, TAK TI RÁDA NA TÉ CESTĚ BUDU PRŮVODKYNÍ… pro více informací

KLIKNI TADY 🙂

A