Je konec srpna roku 2014. V mém životě začíná období, kterému v duchu říkám restart. Čtyřicítka na krku a já stojím úplně na začátku „nového“ života. Můj starý život už neexistuje, zhroutil se jako domeček z karet. Jde o to, že už to prostě dál nešlo…

Rozpadlo se mé dlouholeté manželství. Odstěhovala jsem se do nového bytu. Je docela hezký, jen… není to můj domov, všechno je v něm pro mne neznámé a cizí. Jsem obklopená samými krabicemi. Netuším, kde máme hrníčky na kafe a kam jsem to jenom dala čisté spodní prádlo? Jsem si jistá, že to nejdůležitější jsem nastrkala do jedné jediné… akorát nevím, do které.

Opustila jsem zaměstnání a musím si hledat jinou práci. Nemám tušení, co bych chtěla dělat, co by mne naplňovalo a bavilo. Mám takový neodbytný pocit, že na tom vlastně ani tolik nesejde. Spíš si říkám, jestli najdu takovou práci, abych vše sama dokázala utáhnout.

Zjistila jsem, že lidé, které jsem považovala za přátele, vlastně tak úplně přátelé nejsou. Protože kdyby ano, někdo z nich by se přece zajímal, jak mi je. Jestli zvládám… jestli se nepotřebuji vypovídat. Nebo jen prostě s někým být. Udělali by to, i když by tak úplně nechápali všechna má rozhodnutí… nebo ne?

A tak neběžím radostně vstříc novým zítřkům. Necítím se šťastná a plná energie. Nebudím se s radostí do každého nového rána. Jsem spíš strašlivě unavená a osamělá…