jsem spokojená a vyrovnaná žena . Mám ráda sama sebe, svůj život a svět okolo nás.  

 Prožívám své dny tak, jak já sama chci. Dělám věci, které mne těší a baví. Řídím se svým srdcem, to mi vždy napoví, co je pro mne nejlepší. Každý večer usínám s myšlenkou, že jsem šťastná. Jsem zdravá a když se nějaký problém přece jen objeví, dokážu naslouchat svému tělu a díky tomu můžu vše rychle napravit.

Dnes svůj život opravdu prožívám, ne jenom přežívám !

Byl sám, s malou dcerkou ve své péči.  Bydleli jsme 150 kilometrů od sebe. Necelý rok jsme měli vztah na dálku. Potom jsem se rozhodla přestěhovat do velkoměsta. Starší syn měl nastoupit do první třídy a já nechtěla, aby později musel měnit školu.

Spálila jsem za sebou všechny mosty a moc jsem se těšila , že teď, konečně, začnu žít tak, jak jsem o tom vždy snila.Brzy po přestěhování jsem se znovu vdala. Idylka ale trvala jen pár měsíců. Ukázalo se, že realita bude o mnoho drsnější, než jsem si vysnila. 

V Praze jsem kromě manžela neznala vůbec nikoho. Byla jsem strašně osamělá. Můj další život byl jeden velký kolotoč. Péče o tři malé děti a jejich potřeby, domácnost, nákupy, vaření, úklid, praní....zdálo se mi, že nic z toho nemá konce. Snažila jsem se to skloubit s nějakou \"ideální\" prací. Zjistila jsem, že žádná taková neexistuje.Rozhodla jsem se vyřídit si živnostenský list a pustit se do podnikání v realitách. Dávalo to přece jen jakousi \"časovou flexibilitu\".

V praxi to často vypadalo tak, že jsem z jedné schůzky běžela vyzvednout děti - školka, škola- a spolu s nimi jela na nějakou další schůzku. V té době jsem dokonce ještě neměla vlastní auto. Byla to pořád dokola, den za dnem, honička. K tomu neustálé finanční starosti a věčné boje s manželem.

Bohužel se ukázalo, že jsme každý z jiné planety 🙁

Jela jsem na \"plný plyn\", jako dobře fungující stroj. Mé tělo mi samozřejmě dávalo signály....ale já ho odmítla poslouchat. K problémům, které jsem měla už léta, se přidaly vracející se herpes virózy, astma, nespavost.

Úbytek energie, už bych to ani nenazvala únavou, spíš vyčerpáním. Pak přišel i úraz na lyžích, zlomenina bérce pravé nohy, operace a půlroční rekonvalescence. Bohužel, ani toto období jsem nevyužila pro sebe. K zastavení se, zamyšlení....co mi to má vlastně říct ?

Stala jsem se doslova mistrem v předstírání, že je vše ok.

Dokonale jsem v sobě pohřbila všechny myšlenky, že je něco hodně špatně. Každý je přece občas nemocný. Nebo unavený. Nebo smutný...Co na tom, že nemám už vůbec žádnou energii. Že necítím už žádnou radost, před dětmi nebo jinými lidmi ji maximálně zvládnu předstírat. Co na tom, že občas už to nemůžu unést a propláču místo spánku skoro celou noc. 

Mám přece tři báječné děti. Skvělou práci, která mne baví. Žiju v nádherném domě. Copak jsem tak nevděčná, že si toho všeho nedokážu vážit ? Musím se proboha víc snažit !

A opravdu se snažím. Akorát to prostě nefunguje...a pak přijde rok 2013.   

Jedno slunečné odpoledne jsem jen tak seděla v naší zahradě. Ostatně, dělala jsem to tak každou volnou chvíli. Seděla, pozorovala přírodu a nemyslela na nic.

Najednou, doslova jako blesk z čistého nebe, se mi v hlavě vynořila myšlenka. \"Vždyť já jsem uvnitř úplně mrtvá, necítím vůbec nic. \" A vzápětí další...\" Jestli okamžitě něco neudělám, tak umřu doopravdy ! \"

Moje srdce hrozně bušilo a začala jsem plakat. Na nějaké úrovni jsem cítila, že je to pravda. Jestli něco neudělám, tak umřu ! Prostě už to takhle dál nedám.

Tento okamžik byl pro mne totální zlom!

V tu chvíli, tam v naší zahradě, jsem učinila rozhodnutí. Nevím, odkud se vzal ten impuls, ta síla....ale dodnes jsem za tu chvíli vděčná ! Ať to přišlo odkudkoliv, zachránilo mi to život. Rozhodla jsem se, že ho musím od základů změnit .

Změna nenastala hned, ale během několika měsíců jsem odešla po 7 letech z práce, opustila jsem úplně oblast vzdělávání. Později se po 14 letech rozpadlo i mé manželství. Odstěhovala jsem se z našeho domu.

Pro sebe jsem této mé životní fázi začala říkat \"restart\". Samozřejmě jsem měla spoustu obav a strachů, zároveň jsem ale věděla jedno. Dokázala jsem pomoci tolika dětem a jejich rodičům změnit život k lepšímu. Přece jsem se za ta léta lektorské práce tolik dozvěděla, nastudovala, vyzkoušela ....teď je čas udělat tu samou práci pro sebe !

Cítila jsem každičkou buňkou svého těla, že na sobě budu muset hodně pracovat!

Že budu muset hodně hledat, studovat, pochopit. Vydala jsem se tedy na cestu. Na \" cestu k sobě \".  Na cestu k uzdravení mého těla i duše.

Častokrát jsem se na té cestě cítila velmi, velmi osamělá. Nebylo s kým mé pocity sdílet. Bylo to někdy velice těžké, zároveň mám ale pocit, že jsem díky tomu potkala svého nejlepšího přítele, o kterém vím, že už bude navždy se mnou.

Potkala jsem sama sebe 🙂

Hledala jsem, kdo vlastně jsem, co chci, kam půjdu...a Vesmír se mnou po celou dobu spolupracoval 🙂 posílal mi do cesty vše, co jsem potřebovala.Ty správné informace, knihy, techniky, lidi, od kterých jsem se mohla učit.

Na začátku jsem hledala něco,co by mi umožnilo podívat se na celý problém komplexně. Měla jsem zraněnou duši, ale i nemocné tělo. Proto jsem se pustila do studia psychosomatiky. Tento výraz pochází z řečtiny a skládá se ze dvou částí. PSYCHÉ znamená duše a SOMA tělo. Existují společně.....a to je ta správná cesta. Tato myšlenka. Duše k nám promlouvá prostřednictvím těla. A pokud víme, co nám duše chce říci, můžeme ji uzdravit. A tím i tělo.

Zajímala jsem se proto o různé techniky a terapie. Hodně jsem studovala a také intenzivně pracovala se svým vnitřním světem, abych pak mohla změnit svůj vnější svět podle svých vlastních představ.

Mám moc ráda prožitkové metody... dodnes ráda pracuji s rodinnými konstelacemi, ženskými kruhy, rituály a vizualizacemi... poznala jsem techniku " expresivního psaní", techniku práce s vděčností a řadu dalších.

Nyní cítím, že jsem ušla již velice dlouhou cestu. Můj život se změnil k nepoznání. Jsem zdravá, šťastná, svůj život "žiji".