Jsem průvodkyní žen na jejich cestě do hlubin ženské duše.
Můj příběh
Původní profesí jsem sociální pracovnice, léta jsem se ale věnovala práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Pomáhala jsem jim a jejich rodičům zvládat problémy, které tyto děti měly v běžném vzdělávacím systému.
Nyní již několik let provázím ženy na jejich cestě k životní harmonii.
V roce 2014 jsem prošla velkým životním restartem a svou cestu sdílím s ostatními ženami proto, abych je inspirovala a podpořila, když procházejí životními změnami - vnitřními i těmi vnějšími.
Vím totiž, že taková období nejsou jednoduchá a ženy se často cítí velice osamělé.
Mou vášní je psychosomatika, která mi pomohla na cestě od přežívání k prožívání života. Zní to složitě, je to ale vlastně celkem jednoduché... jde o to, jak to funguje mezi duší a tělem. Je důležité naučit se naslouchat svému tělu, protože jeho prostřednictvím k nám promlouvá naše duše. A jedině když porozumíme své duši i tělu, tak můžeme být zdraví a šťastní.
Pokud jsou naše duše i tělo v harmonii, můžeme náš život doopravdy s radostí prožívat, namísto \"přežívání\" ze dne na den.
Dnes
jsem spokojená a vyrovnaná žena . Mám ráda sama sebe, svůj život a svět okolo nás.
Prožívám své dny tak, jak já sama chci. Dělám věci, které mne těší a baví. Řídím se svým srdcem, to mi vždy napoví, co je pro mne nejlepší. Každý večer usínám s myšlenkou, že jsem šťastná. Jsem zdravá a když se nějaký problém přece jen objeví, dokážu naslouchat svému tělu a díky tomu můžu vše rychle napravit.
Dnes svůj život opravdu prožívám, ne jenom přežívám !
V roce 2014
jsem ale byla někým úplně jiným . Život mi doslova protékal mezi prsty.
Vdávala jsem se velmi mladá, ve 20 letech, hned po ukončení školy. Vdala jsem se za svou první lásku. Do roka se narodil náš starší syna, za další dva roky pak \"dostal\" brášku. S manželem jsme byli velmi mladí, vlastně sami ještě děti. Vůbec jsme netušili, jak být partnery, natož pak rodiči. Ve 25 letech jsem byla rozvedená, sama se dvěma dětmi a se zlomeným srdcem...
Celou situaci jsem vnímala jako své osobní selhání, hlavně v roli matky. Nedokázala jsem svým milovaným synkům najít toho správného tátu ! Potýkala jsem se s těžkými depresemi, věčnou únavou a vleklými záněty močových cest. Mladší synek trpěl atopickým exémem a astmatem.
Ve snaze najít klukům tátu jsem se záhy vrhla do dalšího vztahu.
I tentokrát ale bylo všechno špatně a vztah zhruba po roce skončil. Bylo mi 26 let. Vlastně to měla být nejlepší léta - byla jsem mladá, pěkná, měla jsem být plná energie a radosti ze života. Místo toho jsem byla unavená péčí o dva malé chlapečky - ti dva na rozdíl ode mě plní energie rozhodně byli:)
Utrápená věčnými starostmi, jak je sama uživím, jak se o ně dokážu postarat...připadala jsem si neschopná, neúspěšná, ošklivá....mou nejlepší kamarádkou v té době byla všudypřítomná deprese. Představa, že takto už budu žít po zbytek svého života, mne naplňovala zoufalstvím a temnotou.
Netušila jsem, jak z toho ven a upnula jsem se k myšlence, že prostě musím najít svého \" prince na bílém koni \", se kterým bude určitě vše jinak. Já i kluci začneme znova !
A pak, jednoho dne...takový muž, zdálo se, se objevil!
Byl sám, s malou dcerkou ve své péči. Bydleli jsme 150 kilometrů od sebe. Necelý rok jsme měli vztah na dálku. Potom jsem se rozhodla přestěhovat do velkoměsta. Starší syn měl nastoupit do první třídy a já nechtěla, aby později musel měnit školu.
Spálila jsem za sebou všechny mosty a moc jsem se těšila , že teď, konečně, začnu žít tak, jak jsem o tom vždy snila.Brzy po přestěhování jsem se znovu vdala. Idylka ale trvala jen pár měsíců. Ukázalo se, že realita bude o mnoho drsnější, než jsem si vysnila.
V Praze jsem kromě manžela neznala vůbec nikoho. Byla jsem strašně osamělá. Můj další život byl jeden velký kolotoč. Péče o tři malé děti a jejich potřeby, domácnost, nákupy, vaření, úklid, praní....zdálo se mi, že nic z toho nemá konce. Snažila jsem se to skloubit s nějakou \"ideální\" prací. Zjistila jsem, že žádná taková neexistuje.Rozhodla jsem se vyřídit si živnostenský list a pustit se do podnikání v realitách. Dávalo to přece jen jakousi \"časovou flexibilitu\".
V praxi to často vypadalo tak, že jsem z jedné schůzky běžela vyzvednout děti - školka, škola- a spolu s nimi jela na nějakou další schůzku. V té době jsem dokonce ještě neměla vlastní auto. Byla to pořád dokola, den za dnem, honička. K tomu neustálé finanční starosti a věčné boje s manželem.
Bohužel se ukázalo, že jsme každý z jiné planety 🙁
Bohužel se ukázalo, že jsme každý z jiné planety 🙁
Studium mi hodně zvedlo sebevědomí. Práce s malými i většími studentíky ještě víc.
Moje zdraví se nijak nezměnilo, únava, deprese, bolesti hlavy, záněty močových cest, přidaly se časté křeče v břiše. Byla jsem zoufalá, hluboce nešťastná žena. V té době jsem ale vůbec netušila, jak bych mohla z té situace najít cestu ven. Připadalo mi to neřešitelné.
Uběhlo několik let, děti rostly, pořídili jsme si hypotéku a krásný, velký dům kousek od Prahy. V roce 2007 jsme se přestěhovali a já věřila, že na vesnici, v tom krásném domě, se vše zlepší. V tom samém roce jsem konečně našla práci, která mne úžasně bavila a naplňovala. Měla jsem pocit, že se na mne snad konečně usmálo štěstí.
Pracovala jsem v malé neziskové organizaci jako soukromá lektorka. Absolvovala jsem kurz speciální studijní technologie, komunikační kurzy, také jsem studovala, jak pracovat s dětmi na nápravách problémů se čtením, psaním a s gramatikou.
Studium mi hodně zvedlo sebevědomí. Práce s malými i většími studentíky ještě víc.
Pomáhala jsem dětem,
které v normálním školském systému měly problémy s učením. Pracovali jsme společně nejen na jejich problému s učením, ale i jsme museli \"opravit\" jejich bolavé dušičky. Samozřejmě bylo potřeba pracovat i s rodiči. Občas jsem si nebyla jistá, zda jsem učitelka, psychoterapeutka....nebo snad dokonce i manželská poradkyně 🙂 .
Práce se stala doslova mojí vášní, strávila jsem prací s dětmi a jejich rodiči stovky hodin. Naplňovalo mne hlavně to, že jsem dokázala vracet úsměv na dětské tvářičky a měnit životy dětí i jejich rodičů k lepšímu. Svůj život jsem ale změnit nedokázala....
Pracovala jsem i 10 hodin denně, k tomu pořád stejný kolotoč. Děti, spíš již puberťáci, starost o celou domácnost. Moje manželství se postupně stalo doslova vězením, nerozuměli jsme si vůbec v ničem. Nikdy jsme nedokázali najít společnou řeč. Žili jsme v krásném domě, ale nikdo z nás nebyl šťastný. Nebyl to harmonický domov plný lásky. Místo, kam se rádi vracíte.
Tak uteklo, ani nevím jak, dalších 6 let.....
Jela jsem na \"plný plyn\", jako dobře fungující stroj. Mé tělo mi samozřejmě dávalo signály....ale já ho odmítla poslouchat. K problémům, které jsem měla už léta, se přidaly vracející se herpes virózy, astma, nespavost.
Úbytek energie, už bych to ani nenazvala únavou, spíš vyčerpáním. Pak přišel i úraz na lyžích, zlomenina bérce pravé nohy, operace a půlroční rekonvalescence. Bohužel, ani toto období jsem nevyužila pro sebe. K zastavení se, zamyšlení....co mi to má vlastně říct ?
Stala jsem se doslova mistrem v předstírání, že je vše ok.
Dokonale jsem v sobě pohřbila všechny myšlenky, že je něco hodně špatně. Každý je přece občas nemocný. Nebo unavený. Nebo smutný...Co na tom, že nemám už vůbec žádnou energii. Že necítím už žádnou radost, před dětmi nebo jinými lidmi ji maximálně zvládnu předstírat. Co na tom, že občas už to nemůžu unést a propláču místo spánku skoro celou noc.
Mám přece tři báječné děti. Skvělou práci, která mne baví. Žiju v nádherném domě. Copak jsem tak nevděčná, že si toho všeho nedokážu vážit ? Musím se proboha víc snažit !
A opravdu se snažím. Akorát to prostě nefunguje...a pak přijde rok 2013.
Stala jsem se doslova mistrem v předstírání, že je vše ok.
Tehdy se můj život navždy změní!
Necítila jsem vůbec nic, smutek, radost....jen prázdnotu, která mne postupně pohlcovala. Nic už nemělo smysl, především můj život ne...
V květnu jsem zjistila, že jsem těhotná. Již 6 týdnů. Byl to naprostý šok. Zbývaly pouhé dva týdny na rozhodnutí. Na rozhodnutí, jak se můj život bude vyvíjet dál. Byly to dva nejstrašnější týdny mého života. Zároveň nejzásadnější.
Nedokázala jsem jíst ani spát. Neustále jsem přemýšlela, co mám udělat. Děťátko si nechat ? Chci to ? Chci mít dítě s někým, s kým jsem hluboce nešťastná ? Chci teď, kdy děti již skoro dospěly, začít ten kolotoč znovu ?
Zároveň jsem k tomu tvorečkovi uvnitř mého těla cítila hroznou lásku. Tentokrát už jsem došla opravdu na samé dno....donutilo mne to vypustit všechno, co jsem tak dlouho úspěšně potlačovala, všechny opravdové pocity ohledně toho, jak žiji, v jakém stavu jsem já a celý můj život.
Donutilo mne to být k sobě opravdu upřímná...
Nakonec jsem se rozhodla pro potrat 🙁
Poté jsem upadla do nejhorší deprese, jakou jsem si neuměla ani představit. Následovaly dva měsíce silného dysfunkčního krvácení a potom těžká anémie. Úplně jsem se uzavřela do sebe. Neměla jsem vůbec žádnou energii na cokoliv, peklo bylo už jen každé ráno vstát z postele.
Necítila jsem vůbec nic, smutek, radost....jen prázdnotu, která mne postupně pohlcovala. Nic už nemělo smysl, především můj život ne...
Jedno slunečné odpoledne jsem jen tak seděla v naší zahradě. Ostatně, dělala jsem to tak každou volnou chvíli. Seděla, pozorovala přírodu a nemyslela na nic.
Najednou, doslova jako blesk z čistého nebe, se mi v hlavě vynořila myšlenka. \"Vždyť já jsem uvnitř úplně mrtvá, necítím vůbec nic. \" A vzápětí další...\" Jestli okamžitě něco neudělám, tak umřu doopravdy ! \"
Moje srdce hrozně bušilo a začala jsem plakat. Na nějaké úrovni jsem cítila, že je to pravda. Jestli něco neudělám, tak umřu ! Prostě už to takhle dál nedám.
Tento okamžik byl pro mne totální zlom!
V tu chvíli, tam v naší zahradě, jsem učinila rozhodnutí. Nevím, odkud se vzal ten impuls, ta síla....ale dodnes jsem za tu chvíli vděčná ! Ať to přišlo odkudkoliv, zachránilo mi to život. Rozhodla jsem se, že ho musím od základů změnit .
Změna nenastala hned, ale během několika měsíců jsem odešla po 7 letech z práce, opustila jsem úplně oblast vzdělávání. Později se po 14 letech rozpadlo i mé manželství. Odstěhovala jsem se z našeho domu.
"Vždyť já jsem uvnitř úplně mrtvá, necítím vůbec nic. "
Odešla jsem od všeho, co jsem znala. Musela jsem začít znovu, jinak, jinde...
Pro sebe jsem této mé životní fázi začala říkat \"restart\". Samozřejmě jsem měla spoustu obav a strachů, zároveň jsem ale věděla jedno. Dokázala jsem pomoci tolika dětem a jejich rodičům změnit život k lepšímu. Přece jsem se za ta léta lektorské práce tolik dozvěděla, nastudovala, vyzkoušela ....teď je čas udělat tu samou práci pro sebe !
Cítila jsem každičkou buňkou svého těla, že na sobě budu muset hodně pracovat!
Že budu muset hodně hledat, studovat, pochopit. Vydala jsem se tedy na cestu. Na \" cestu k sobě \". Na cestu k uzdravení mého těla i duše.
Častokrát jsem se na té cestě cítila velmi, velmi osamělá. Nebylo s kým mé pocity sdílet. Bylo to někdy velice těžké, zároveň mám ale pocit, že jsem díky tomu potkala svého nejlepšího přítele, o kterém vím, že už bude navždy se mnou.
Potkala jsem sama sebe 🙂
Pro sebe jsem této mé životní fázi začala říkat "restart".
Hledala jsem, kdo vlastně jsem, co chci, kam půjdu...a Vesmír se mnou po celou dobu spolupracoval 🙂 posílal mi do cesty vše, co jsem potřebovala.Ty správné informace, knihy, techniky, lidi, od kterých jsem se mohla učit.
Na začátku jsem hledala něco,co by mi umožnilo podívat se na celý problém komplexně. Měla jsem zraněnou duši, ale i nemocné tělo. Proto jsem se pustila do studia psychosomatiky. Tento výraz pochází z řečtiny a skládá se ze dvou částí. PSYCHÉ znamená duše a SOMA tělo. Existují společně.....a to je ta správná cesta. Tato myšlenka. Duše k nám promlouvá prostřednictvím těla. A pokud víme, co nám duše chce říci, můžeme ji uzdravit. A tím i tělo.
Zajímala jsem se proto o různé techniky a terapie. Kdybyste měli možnost rozhlédnout se v mé ložnici, uviděli byste spustu knih a poznámkových bloků. Studiem jsem strávila desítky hodin, hodně technik a terapií jsem vyzkoušela ( např. meditace, jóga, regresivní terapie, kineziologie....). Dodnes pracuji v rámci skupiny rodinných konstelací, poznala jsem techniku \" expresivního psaní\" a doslova jsem jí propadla. Začlenila jsem do svého života zen - speciálně OSHO - zen.... setkala jsem se i s bioenergetikou a dalšími metodami.
Nyní cítím, že jsem ušla již velice dlouhou cestu. Můj život se změnil k nepoznání. Jsem zdravá, šťastná, svůj život \"žiji\".
S vděčností v srdci cítím, že chci s vámi své zkušenosti sdílet. Inspirovat vás k tomu, že změna je možná. Že se kdykoliv můžete vydat na tu svoji cestu. A na jejím konci můžete být, stejně jako já, zdraví a šťastní.
Ráda vás ušetřím dlouhého hledání a tápání, otázek, zda je vůbec možné uzdravit duši a tělo...a jakými metodami. Chci, abyste nemuseli procházet pocity ohromné samoty a izolace, s jakými jsem se potýkala já.
Pro ty z vás, kdo máte trápení na duši i na těle, píšu své knihy, články, sdílím inspirativní myšlenky na Facebooku a Instagramu a také na mých webových stránkách.
A od začátku roku 2019 je pro vás otevřen i eshop HARMONY 🙂
Jste kdykoliv vítáni!
S láskou
Jarka
Napište mi na
harmony@jaroslava-sramkova.cz